Pro trochu invence
občas lítaj mě na hlavu lívance
ale rád pozoruji hvězdné nebe
a Katarinu na fotkách
škoda že tam není v kalhotkách
 … raději to nechám

Hniloba, zmar a puch tlejícího masa,
kdo dovolil si říct, že není to krása.
Vůně rozkladu a všeho co čpí,
jen podivný skřet z bažin o něčem takovém sní.
Svět kolem hrůzou utichá,
skřet strach a opovržení nevnímá.
Když dravčí hlad konečně ukojí,
vydá se dál, přinášet smrt svému okolí.
Jak příhodná postava v tomto světě,
kdy jeho já, zní v každé větě.
Jak snadno [...]

Město,
všude krev,
přesto,
vítězný zpěv,
nese
se plání,
když nad těly se sklání,
vrah,
co vyhrál,
v děsivých hrách.
Zakrátil dech,
zabíjel bez citu,
na mrtvých snech
opuštěn stojí tu,
pláče,
umírá sám,
podlehl,
vražedným hrám.
Nezná.
Už nic.
Nechce.
Nic víc.
Utopen,
v sobě
sám, na svém hrobě,
poklekne,
zhyne, větrem se line,
píseň, co hrál,
když smrti se smál,
tak odchází,
vrah,
co pokořil strach.

Jak tu slunce stojí,
ve vší svojí záři,
jeho světlo rány hojí,
radostně k nám se tváří.
Pod nebeskou oblohou,
tudy muž starý kráčí,
kam lidé nemohou
nad hlavou hlasy stračí.
V prstech moc jeho se stáčí,
šedivé vlasy vlní se z ramen,
mraky kolem hlavy se mračí,
mysl pevnější než kámen.
Dál údolím kráčí, tento stařec,
jehož úkolem nejsou slasti,
ze zad mu trčí k nebesům kopec,
jeho smyslem [...]

U slunce, které splývá zimou,
u moře které hltá noc.
Na zemi která bývá věrnou,
na lodi která tají moc.
Tam někdo, kdo si říká pánem
na zemi vládne léta svá.
A budí vojsko každým ránem
a hroudy zlata, stříbra má.
Tam někde v dáli skrývá doupě,
kde přespává tam každou noc.
A jeho život, křehké poupě,
už neskrývá tu starou moc.
Tam za horama chodí zámek,
kde [...]

Říkali mu malý bůžek,
když nasadil koni růžek.
Avšak chvála rychle řídla,
když jinému vnutil křídla.
Však Otec – Bůh ho varoval,
když býku lidské tělo dal.
Vysloužil si jméno ,,děs“,
když tři hlavy nosil pes.
Stařec musel píti krev,
z hlasu Otce se stal řev.
Ve vlka se změnil muž,
Otec prudce tasil nůž.
Povstal obr jednooký,
Otce nesly rychlé kroky.
Z ještěrky se monstrum stalo
a to bůžka [...]

Svázáni dráty se vlečeme,
bezmocní, slepí, slabí, zoufalí,
vpleteni v klece z oceli.
V lilií květ jsme život schovali,
až sůl nám rány znovu zacelí,
tehdy skořápku svou svlečeme.
Města šeredná jak pavoučí sítě
rozlezlé po mapách našich těl
šeptají sladce o naději.
Jak zmrzačené slepé dítě
podává ruku čaroději
by navždy setřel kouzla pel.
Vplétáni do kola naší doby,
přibiti na kříž milénia,
hluší a němí, víčka zašitá:
Tak [...]

Navěky spojeni v nekončícím boji
Smrt v černém tu proti Andělu života stojí
Jeho zbraní božské blesky jsou
Ona se ohání kosou přeostrou
Vyrovnaný souboj, časem neskončí
Jeden druhého totiž nikdy nepředčí
Navěky spojeni v nekončícím boji
Smrt v černém tu proti Andělu života stojí
Sekne-li Anděl, dítě narodí se
Sekne- li Smrt, umíráček zvoní
Odrazí- li ránu Anděl, člověk uzdraví se
Odrazí- li ránu Smrt, [...]

Ve tmě září svatý muž,,
tak čestný, jak sám král,
chvějící se ruka, ostrý nůž,
snad… jako by se bál.
Všude je chlad,
tak mrazivý, jak temná v mysli místa,
vzduch naplněn je množstvím zrad,
knězova mysl je však čistá.
Země nasycena čerstvou krví,
těla po bitvě rozesetá,
a kněz ve své zoufalosti neví,
že nyní naděje nerozkvétá.
Proti armádám netvorů,
tak strašlivých,že sama smrt je hostí,
s vědomím [...]